Škorpil: Láska jako argumentační cvičení (Divadlo Letí)

 V Německu usazená (a stále oceňovanější) izraelská autorka Sivan Ben Yishai si ve své Lásce jako argumentačním cvičení vybírá za model nerovných partnerských dvojic ikonický pár Pepek Námořník a Olive Oyl. Vykračuje však z jejich původního animovaného fikčního světa a oba je uvádí do současnosti, kde ona je úspěšnou feministickou autorkou, a on ne zcela úspěšným ex-studentem filmové vědy s touhou natočit svůj velký film. Hra není – ale to nelze od Ben Yishai vlastně ani očekávat – jednoduchou demonstrací tezí a byť zobrazuje nevyrovnaný svazek křehké intelektuálky a poněkud jednoduššího macha, nakonec obhajuje – myslím si – lásku, či potřebu vztahu a zázemí. Samozřejmě s vtipem, hlubokou ironií a spoustou kulturních i jiných odkazů.

Voska: Škola žen (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ohnout Molièra? Nevadí!

Po Peeru Gyntovi jde o druhé setkání režiséra Michala Háby s klasickým textem v ústeckém Činoherním studiu. V případě Ibsenova dramatu se tvůrčí tým držel norského dramatika až překvapivě věrně a vznikla tak místy lehce rozvláčná, ovšem působivá jevištní roadmovie nevyhýbající se ani nefalšovanému dojetí. Zato Molièrova komedie Škola žen posloužila Hábovi a spol. spíš jako hřiště, na němž se mohl do sytosti vyřádit. A dopadlo to skvěle.

Dubský: Miláčci (Horácké divadlo Jihlava)

Jihlavské divadlo pokračuje v regionální programové linii a po loňském Popelu na křídlech Suzanne Renaud se zaměřilo na další výraznou ženskou postavu spjatou s Vysočinou. Dagmar Fričová pro divadlo napsala hru Miláčci, která se zaobírá životem Zdeňky Havlíčkové, dcery spisovatele Karla Havlíčka Borovského.

Mikulka: The Mirror (Gravity & Other Myth - Jatka78)

Máme rádi pop

Hodně se těšit může být zrádné. Loni v Trutnově na CirkUFFu jsem viděl mimořádně silné představení Sissy dvou členů australského novocirkusového souboru Gravity & Other Myth, a tak jsem se hodně těšil na hostování jejich mateřského souboru na Jatkách78. No, a odcházel jsem poněkud zklamaný. Ne, že by to bylo špatné, jenže byl to… takový trochu podbízivý novocirkusový pop.

Voska: Toyen – všechny barvy samoty (Divadlo Kolowrat)

Hold bez pomníkaření

Hned dvě inscenace o avantgardní malířce Toyen nabídla krátce po sobě dvě pražská divadla. Štýrský/Toyen/Heisler je k vidění ve Švandově divadle, za Toyen – všechny barvy samoty je potřeba vystoupat do podkrovního Kolowratu. Mohu prozradit, že trocha toho šplhání se v tomhle případě až překvapivě vyplatí.

Mikulka: Postradatelní (Buchty a loutky)

Sylvester se vrací

Kritici mají sklon - vcelku pochopitelný - přeceňovat v divadle originalitu. Když se v inscenaci nestane něco neočekávaného, překvapivého či dosud neviděného, bývá to důvod k nespokojenému mrmlání (uznávám, sám to taky občas provozuji). Nic proti originalitě, jenže - co si počít s těmi, kteří zkrátka a dobře dělají to své, kteří drží styl? Hezkým příkladem mohou být Buchty a loutky. Zkušenější divák si v jejich případě může skoro pořád říkat něco jako „tohle už jsem viděl“. Jasně, viděl, no a co? Myslím, že se v tomto ohledu mohu směle považovat za diváka zatraceně zkušeného, ale stejně se na každou novou premiéru Buchet těším a obvykle si v ní s větším či o něco menším potěšením najdu to své. A je mi přitom vcelku jedno, že to už dávno není nic objevného a překvapivého.

Mikulka: Ježíš je na Tinderu (MDP - Komedie)

110 minut, které by bylo bývalo lepší strávit jinak

Ve Španělsku usazený Argentinec Rodrigo García zažil své hvězdné období zhruba v nultých letech. Viděl jsem tehdy po festivalech pár jeho inscenací a zůstala mi po nich nejasná vzpomínka na úpornou, ale nijak zvlášť inspirovanou snahu provokovat za každou cenu, kombinovanou s neméně úpornou, leč poněkud rutinní kritikou konzumerismu či kapitalismu (na různá ocenění to kupodivu stačilo). Po zhruba patnáctileté pauze nicméně jednomu otrne a tak jsem se vypravil do Divadla Komedie, kde byla k vidění česká premiéra Garcíova koprodukčního kusu Ježíš je na Tinderu.

Mikulka: Žáby (Fourlegs - Dejvické divadlo)

Vyšinutec jako narozeninový dar

Už jsem to porůznu napsal v různých jiných souvislostech, takže nezbývá, než se opakovat: Petr Zelenka umí psát a Ivan Trojan je herec, který se v jeho postavách dokáže zabydlet s naprosto suverénní samozřejmostí. Platí to i pro monodrama Žáby, které Trojan dostal jako dar k blížícím se šedesátinám a které hodlá uvádět jako putovní inscenaci pod hlavičkou vlastní agentury Fourlegs. (Premiéra se nicméně odehrála na domácí půdě Dejvického divadla.)

Voska: Zapomenutou cestou Praha-Lvov (Městská divadla pražská - 3KINO ART)

Prořvat se dějepisem

Hlavně díky skvělému gymnaziálnímu dějepisáři mne historie, a obzvlášť československá, vždycky dost bavila. Samozřejmě se nepovažuji za historika, ale něco málo z naší minulosti jsem snad v hlavně udržel. Jenže vyrazit s takovým zázemím na představení nové inscenace MDP Zapomenutou cestou Praha-Lvov v prostoru 3KINO ART v pasáži U Nováků se ukázalo být zásadní chybou.

Mikulka: Jenom konec světa (HaDivadlo)